V zimě postrádáme zelenou barvu – zahrada bývá šedivá a fádní. Řešení představuje výsadba stálezelených dřevin a bylin. Jejich listy nejenže neopadávají a zachovávají si svoji barvu po celý rok, ale mnohé vynikají i zajímavými, dekorativními tvary. Vybírat můžeme z pestré škály konifer, listnatých stromů a keříků nebo vytrvalých bylin, ze solitérů i půdopokryvných rostlin vytvářejících bohaté koberce. Vhodné varianty se najdou i pro tu nejmenší zahradu. Třeba drobnější konifery mohou růst v květináčích.
Následující výběr představí nejčastěji pěstované druhy:
Brčál menší (Vinca minor)
Půdopokryvná trvalka keříčkovitého vzrůstu, která roste i ve volné přírodě. Kožovité listy jsou temně zelené. Dobře poroste na zastíněných místech, snese však i polostín. Hodí se pro osazení zákoutí, jež jsou nějakým způsobem nevzhledná a chceme je zamaskovat. Může nahradit i trávník. Kvete světle modře, některé odrůdy mívají i různě zabarvené listy.
Aukuba japonská (Aucuba japonica)
Keřík se zelenožlutými (panašovanými) lístky pochází, jak už název napovídá, z Japonska. Hodí se zejména pro pěstování v nádobách. V případě venkovního pěstování bude prospívat jen pokud jsou zimy mírné, ale byly vyšlechtěny i kultivary, které mráz snášejí dobře. Vyžaduje humózní, vlhkou, dobře propustnou půdu. Nevysazujeme ji na stanoviště s přímým sluncem – to by mohlo poškodit listy. Dorůstá do výšky zhruba jednoho metru a kvete nenápadně. Plody na větévkách zůstávají i po několik měsíců.
Borovice kleč (Pinus mugo)
Pomalu rostoucí dřevina se hodí do každé zahrady. Ty nejmenší varianty mohou růst také v nádobách. Kleč ozdobí skalku, bude dominovat jako solitér či okrášlí střechy domů. Všechny odrůdy porostou na suché i promokřené půdě v polostínu i na přímém slunci. Nevýhodou borovice stejně jako ostatních jehličnanů je skutečnost, že svým opadem okyseluje půdu.
Cesmína (Ilex)
Stálezelený keřík s kožovitými listy se zubatými okraji, který dobře poroste v polostínu. Kvete žlutě, některé odrůdy bíle nebo narůžověle. Dekorativní jsou i červené nebo tmavě fialové plody. Ty vydrží na větvičkách až do jara, a tak dál přispívají k okrase zahrady. Cesmínu lze tvarovat do živého plotu, dobře se množí vegetativně například hřížením nebo řízkováním. Půda by se při výsadbě měla obohatit o rašelinu. Cesmína v anglosaských zemích představuje symbol Vánoc. Větvičky se také využívají pro různé dekorace.
Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens)
Oblíbený keř pro svoji jednoduchou tvarovatelnost. Vzrostlejší buxusy jsou ozdobou každé zahrady, menší formy lze pěstovat v květináčích. Snadno se množí řízkováním. Preferuje polostín s dobře propustnou půdou, přímé slunce mu škodí. Celá rostlina je prosycená jedovatými látkami, a tak je nutné dát pozor, aby keřík neokusovala domácí zvířata.
Pěnišník (Rhododendron)
Většina pěnišníků a azalek (patří do stejné skupiny) rozkvétá v dubnu a květnu nápadnými fialovými, rudými, žlutými nebo bílými květy. Z pěnišníku, který přirozeně roste po celé severní polokouli, bylo vyšlechtěno velké množství kultivarů. Některé z nich jsou opadavé. Na vlhkost je poměrně náročný, je třeba pravidelná zálivka. Preferuje také kyselejší půdu, a proto je při výsadbě nezbytné přidat trochu rašeliny.
Zimní období bývá dlouhé a tak, když opadavé rostliny mají vegetační útlum, představují stálozelené keře a byliny ideální volbu. Mění totiž své listy v průběhu celého roku. Lze vybírat z původních i nepůvodních druhů. Stálezelené jsou břečťany, hlohyně, zeravy, tisy, ptačí zob, z bylin levandule nebo bergénie. Nezanedbatelným plusem je, že na podzim nemusíme odklízet nahromaděný opad. Stálezelené rostliny by však zahradu neměly příliš zahltit, jinak bude působit příliš jednolitým dojmem. Je třeba je vhodně doplnit opadavými druhy.